Julie Žáčková je česká producentka, která již přes 10 let pracuje ve společnosti Unit and Sofa. V rozhovoru se s Julií bavíme nejen o souvislostech v rámci její role producentky českého filmu Okupace, který bude již 10. prosince 2022 promítán na Evropském filmovém festivalu ve Stockholmu. Julie nám například i přiblíží pražskou pobočku platformy Girls in Film, jež je zakladatelkou či jakým způsobem ji láká/neláká zahraničí.
Dobrý den, již brzy bude v rámci Evropského filmového festivalu ve Stockholmu probíhat i projekce filmu Okupace, který je pro Vás, jako producentku, debutovým celovečerním filmem.
Film Okupace je v hodně směrech poměrně specifický. Scénář se odehrává na jednom prostoru, s minimálním počtem herců, vznikal ještě za situace, kdy na něj nebyly peníze a všichni hlavní tvůrci byli odměněni stejným honorářem. Zároveň pod názvem „Okupace“, který vyvolává představu spíše vážného průběhu děje, by si málo kdo dokázal představit komické prvky, avšak Vám se prý povedlo z filmu udělat dokonce i komedii. Podkladem pro film byla historka, která se kdysi odehrála. Bylo zpracování tohoto tématu od počátku zamýšleno jako určitá satira, nebo se to do ní postupně zformovalo? Byl název Okupace jasná volba, nebo jste přemýšleli nad alternativami, které by pocitově mohli přilákat i publikum, jež dá komedii přednost před vážnějším tématem?
Julie: Upřímně, při čtení scénáře nebyly komické prvky tolik patrné. Vznikly především při hereckých zkouškách, kdy se začaly formovat charaktery jednotlivých postav a mám pocit, že právě v této fázi se do scénáře dostalo nejvíce absurdního humoru. Režisér Michal Nohejl má poměrně specifický smysl pro humor, který se jeho režijním vedením do scénáře znatelně propsal. Pamatuji si, že mnoho humorných momentů vznikalo i během natáčení – určitě za to mohla i uvolněná atmosféra a velká svoboda, která celý proces výroby filmu provázela. Ze všech zúčastněných jsem měla pocit, že je práce na Okupaci ohromně bavila, trávili jsme pohromadě hodně času a natáčení poháněla opravdu upřímná radost z toho, že děláme něco jiného, než na co byl český divák doposud zvyklý.
Co se týče názvu filmu – samozřejmě jsme uvažovali i o jiných variantách, objevovaly se také jisté obavy, aby název neodradil diváky, kteří se zaleknou, že půjde o další historický opus. Nakonec nám ale nepřišlo nic tak trefné jako právě Okupace. Tento název pro mě kromě dané historické okolnosti taky představuje jistou okupaci mysli – tedy stav, kdy jsou naše vnitřní pochody ovládány externími vlivy a kdy se pod tlakem situace třeba zachováme tak, jak bychom se normálně nezachovali.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že je pro Vás ve filmu Okupace důležitá zejména idea „hrdinství, češství“ (což považujete speciálně v současné době za velice aktuální). Mohla byste to trochu víc přiblížit? Co pro Vás konkrétně znamená ona idea „češství“ či „hrdinství“ v dnešní době?
Julie: Mám pocit, že se většina současných filmů a seriálů zaměřuje na zobrazování národních hrdinů – oslavují se více či méně známé osobnosti české historie, které byly nějakým způsobem odvážné, překonávaly nástrahy doby, vítězily nad bezprávím. Okupace mi přišla jedinečná v tom, že zachycuje jistou podobu anti-hrdinství, které se právě doposud v českém filmu tolik nezkoumalo. Poukazuje na krajní situaci, kdy se projevují nejryzejší charaktery, které se bijí do prsou, přitom ale nic nezmění. Bavilo mě, že filmem komentujeme vlastnosti, které si možná často nechceme jako společnost přiznat.
Celkově mám pocit, že se moje generace začíná intenzivně zabývat hodnocením toho, co znamená být úspěšný, co znamená být hrdina. Můj dojem je, že se snažíme tyto představy trochu přehodnocovat, nenechat se tolik semlít představou, že „to musíme někam dotáhnout“ a být ve svém oboru nejlepší, jinak nebude náš život naplněný. Začalo se konečně diskutovat téma duševního zdraví, vliv sociálních sítí a také to, jak nás ovlivňuje tlak na to zapadat do nějakých urputných představ ostatních lidí o tom, jak bychom měli správně vést náš život. Možná to mi nakonec připadá v současnosti nejvíc hrdinské – stát si za svým životním postojem a ohradit se proti tomu, když nám někdo říká, co si máme myslet, jak máme zacházet se svým tělem, nebo koho si máme brát.
Zmiňovala jste, že film Okupace, jako Váš debutový celovečerní film, pro Vás nebyl „velkým soustem“. Nicméně jde o film, který byl nominován na 13 Českých lvů (v daném roce to byl nejvyšší počet), z nichž proměněny byly tři. Takového počtu nominací dosáhl například i snímek Zátopek. Dále film proměnil čtyři ze šesti nominací na Ceny české filmové kritiky, a zvítězil tak v kategorii Nejlepší film roku 2021. Zároveň se jednalo pouze o horizont jednoho roku ‒ mezi první schůzkou a realizací filmu ‒ což sama považujete za hodně rychlé (na český film), a to zejména i vzhledem k režisérovi debutantovi. To nepůsobí zrovna jako lehký „začátečnický“ počin pro producenta. Nemáte občas pocit, že na sebe kladete velké nároky?
Julie: Haha, to je otázka, kterou si kladu neustále:). Ale co jsem tím asi myslela bylo to, že tento film byl netradičně rychle realizovaný právě díky své jednoduchosti – tím je míněno, že samotný příběh byl napsán na jednu lokaci, pro malý počet herců, nevyžadoval si žádné složité technologické postupy. Ve chvíli, kdy nás režisér Michal Nohejl oslovil ke spolupráci, měl již za sebou jistou část vývoje projektu – měl obsazenou většinu rolí (svými přáteli herci), hledali jsme jen herečku do role Milady. Lokace byla již nalezená – jednalo se o kulturní dům, ve kterém měl maturitní ples bratr našeho scenáristy Marka Šindelky. Měl dokonce vybrané i hlavní spolupracovníky – kameramana, střihače... Pro nás jako pro producenty tedy pak šlo především o zafinancování a naplánování výroby. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo získat podporu Státního fondu kinematografie hned na první pokus – mají speciální výzvu na podporu debutů a stejně jako nás je zaujal scénář od Marka Šindelky a Vojtěcha Maška. Navíc já i můj kolega producent Jan Hlavsa pracujeme už přes deset let v produkci Unit and Sofa, která se do té doby zabývala servisní produkcí pro zahraniční natáčení – měli jsme tedy perfektní zázemí pro přípravu a realizaci filmu, hodně nám pomohli také dodavatelé, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, jako jsou půjčovny kamerové a osvětlovačské techniky, postprodukční studia… Všichni nám vyšli s tímto prvním filmovým projektem obrovsky vstříc. Z pohledu lokální výroby celovečerních filmů byl náš proces nezvykle jednoduchý a rychlý – pomohly tomu ale okolnosti, velká míra štěstí a dobré zázemí, na kterém jsme mohli film vystavět.
Úspěch filmu na lokálních filmových cenách byl pro nás velkým překvapením, speciálně v takové konkurenci jako je velkorozpočtový snímek Zátopek. Beru ho ale jako známku toho, že jsme přinesli něčím osvěžující pohled na českou historii, který tady dlouho nebyl a možná že bylo také oceněno to, že jsme film vyrobili i v takto „nízkorozpočtových“ podmínkách.
Do jaké míry Vy osobně, jako producentka, vstupujete do toho, jak jsou zdroje využívány? Máte spíše konkrétní představu, jak bude daný zdroj (finanční, komerční, …) využit, za kterou si pevně stojíte, či následné realizaci a využití prostředků necháváte volnější ruku?
Julie: Sestavování a udržování rozpočtu jsou jedny ze základních producentských funkcí – to znamená, že je to primárně na mě, jakým způsobem budou všechny získané prostředky využity. Jako producentka jsem za film zodpovědná právně, výrobně a finančně – většina příjmů na pokrytí rozpočtu filmu je podmíněna smluvními vztahy, pravidly fondů a grantových podpor, procentuálními podíly, koproducentskými dohodami, které se musí dodržovat. Některé fondy (např. Státní fond kinematografie) pak přímo určují, co můžete z jejich příspěvku hradit. Zároveň výroba filmu je ohromně proměnlivá záležitost – může se změnit scénář, výrobní plán, každá sebemenší změna může rozpočet a financování filmu ovlivnit. Na to musí producent/ka reagovat, mít třeba dostatečnou rezervu v rozpočtu, která může případně vykrýt neočekávané náklady. Takže to je většinou tak, že se začíná s konkrétní představou, která se ale kdykoliv během výroby filmu může změnit. Každopádně je to producent/ka, kdo o těchto změnách rozhoduje, ale zároveň pak za ně nese i hlavní odpovědnost.
V roce 2017 jste společně s Dagmar Sedláčkovou založili Girls in Film Prague. Byly jste první, co se připojily, a tak rozšířily platformu Girls in Film původem z Londýna. Můžete prosím platformu/projekt trochu přiblížit?
Julie: Platforma Girls in Film si klade za cíl především propojovat a prezentovat novou generaci filmařek – žen, trans a nebinárních osob, které třeba teprve uvažují o kariéře u filmu. Londýnská základna působí jako kurátorovaná webová platforma pro prezentaci krátkých filmů a videí, kde každý týden prezentují nový projekt. Kromě toho organizují akce, panelové debaty, ale propojují se i se soukromými firmami, díky kterým pořádají soutěže a mohou podporovat granty nové nadějné projekty. V české pobočce se věnujeme především pořádání akcí – networkingových setkání, panelových debat, spolupracujeme s festivaly jako Letní filmová škola a Febiofest, pro který jsme třeba již třetím rokem sestavovaly vlastní sekci filmů. Před rokem jsme také iniciovaly mentoringový program určený začínajícím filmařkám, kterým umožňujeme účastnit se profesionálních natáčení pod vedením mentorů/mentorek.
Co Vás vedlo k založení GiF Prague? Co Vám role zakladatelky doposud dala či vzala?
Julie: Když jsme společně s kolegyní Dagmar Sedláčkovou začínaly naši producentskou kariéru, měly jsme ohromný nedostatek vzorů, které bychom mohly následovat. Producentky v té době skoro nebyly – spočítaly bychom je na prstech jedné ruky. Z celého lokálního filmového průmyslu jsme měly pocit jakéhosi exkluzivního klubu, kam se nikdy nemáme šanci dostat – navíc tento klub byl na pohled ovládaný samými muži. Když jsme se na některých prvních akcích ptaly našich hostek a hostů, aby zmínili jména českých režisérek, padala pořád ta stejná – Věra Chytilová, Alice Nellis, Helena Třeštíková… Na FAMU nám někteří profesoři říkali, že budeme vždy jen sekretářky, tak se nemusíme ani moc snažit. Obecně nám připadal film na té opravdu profesionální úrovni dost nepřívětivý, setkávaly jsme se s hloupými komentáři na to, co máme na sobě, jak vypadáme, čeho jsme schopné a jestli vůbec máme na to tuto práci vykonávat. Rozhodly jsme se, že nechceme, aby podobný pocit zažívaly další ženy, trans a nebinární osoby, které se o kariéru u filmu také teprve začínají zajímat. Chtěly jsme především vytvořit bezpečný kolektiv, kde můžeme sdílet naše zážitky, ale také si navzájem pomáhat a inspirovat se. Na začátku jsme se samozřejmě setkávaly s nepochopením, proč má vůbec smysl takový kolektiv zakládat. Ale situace se v posledních pár letech opravdu zásadně změnila – mnoho institucí a filmových profesionálů/ek si začalo uvědomovat, že aby vznikala pestřejší nabídka filmové tvorby, budeme muset začít podporovat rozmanitější paletu autorů a autorek. Obrací se na nás filmové festivaly, instituce, ale i jednotlivci, kteří chtějí poradit spolupracovnice pro jejich filmy, organizovat debaty nebo kurátorovat projekce. Na naší poslední networking akci přišlo kolem padesáti mladých (především) žen, což bylo strašně nabíjející – cítily jsme, že je tu silný zájem o témata, která svým působením řešíme, ale také o to se setkávat a navazovat nové kontakty pro budoucí spolupráci. Myslím, že to nám děla největší radost – když třeba někdo díky nám najde nové spolupracovníky/ce. A jestli nám něco tato role vzala, tak především čas, jelikož všechno děláme na dobrovolnické bázi. Ale pokud to alespoň minimálně pomůže proměnit lokální filmové prostředí, jsme ochotny ho částečně obětovat.
Z Vašeho působení na sociálních sítí je patrné, že poměrně hodně a ráda cestujete. Je místo, které pro Vás, jako osobu, bylo svým způsobem stěžejní (ať už v pozitivním či negativním smyslu)? Jak vnímáte návraty do České republiky?Přemýšlela jste či přemýšlíte někdy nad tím, že byste svoji uměleckou a kulturní kariéru zkusila v zahraničí?
Julie: Hodně zásadním místem pro mě bylo město New York, kde jsem studovala semestr na filmové škole Tisch School of the Arts na New York University. Bylo mi v té době kolem 23 let, byla jsem okouzlená nekonečnými možnostmi tohoto města, ale taky studentským životem a grandiózností samotné univerzity. Měli vlastní nemocnici, policii, školní autobusy, koleje na Manhattanu a v jídelně k výběru made-to-order pizzy, těstoviny, sendviče, saláty, které vám kuchaři míchali na přání – taky jsem tam přibrala 10 kilo:). Chodila jsem na hodiny věnované producentství, které vedla dramaturgyně z Tribeca film festivalu nebo na seminář, který byl celý věnovaný jen Blaxploitation filmům. New York mi strašně přirostl k srdci, je to pro mě dodnes město, kde se vám stanou naprosto neočekávané věci jen při obyčejné chůzi po ulici. Často přemýšlím, jestli se tam nemám ještě na chvíli odstěhovat, ale pokaždé když mi přátelé vypráví o tom, kolik platí za nájem nebo že se bojí v noci chodit sami, uvědomím si, jak se tady máme dobře. Navíc k producentské práci je zásadní mít lokální síť kontaktů, napojení na dodavatele, na štáby, na autory a autorky – kdekoliv jinde bych musela začínat úplně od začátku. Neříkám, že k tomu někdy nedojdu, ale je to velký krok, který bych musela podrobně zvážit.
Děkuji za rozhovor a Váš čas!
Foto: Frank Schoepgens
