Elsa Aids je básník a spisovatel, dosud vydal tři básnické sbírky a jeho prozaický debut Přípravy na všechno (2020) byl vybrán do osmého ročníku Ceny Susanny Roth. Už 21. září ho uvidíme ve Stockholmu na večeru plném poezie a hudby. Co nám při této příležitosti prozradil o svém díle?
Dobrý den, už 21. září se v Rumunském kulturním institutu ve Stockholmu koná večer poezie, kterého se zúčastní čtyři evropští básníci včetně vás. Jak se do Stockholmu těšíte a jakou ukázku uslyšíme?
Elsa: Těším se podobně, jako se člověk těší na neplánovanou návštěvu. Díky za pozvání! Zatím nemám žádnou představu, nechám se překvapit – a k tomu stačí drobnosti. Co se týče ukázky, přečtu pár básní. Dvě z Knihy omezení, básnické sbírky, která vyšla před pěti lety, jednu z předloňských Příprav na všechno a pak několik dalších, co ještě nevyšly.
Dosud jste vydal tři sbírky básní a před dvěma lety jste k nim přidal novelu Přípravy na všechno, což je vaše prozaická prvotina, ačkoli i v ní jsou pasáže ve verších. Jaký literární druh se vám píše lépe?
Elsa: Tuto otázku se pokusím obejít. Psaní neberu jako práci, a dokonce si myslím, že součástí spisovatelových schopností by měla být i schopnost nepsat. Tím chci říct, že otázku, co se píše líp, si vůbec nekladu. Nepíšu proto, že by mi to šlo, ale proto, že se mi občas zdá, že vím, co napsat. Takže: píše se mi dobře, ale jen někdy. Mezitím nepíšu.„I když se nudím rád, dělám to se strachem a ani minutu nenechám čas jednoduše plynout. Také samota je práce: hlídání prázdného prostoru.“– Elsa Aids (Přípravy na všechno)
Jak jste se k psaní dostal? Je to něco, co jste chtěl dělat vždy?
Elsa: Ano, líbilo se mi, že k tomu není nic potřeba. Je to docela úsporná činnost. A zpočátku se mi zdálo, že i vznešená. I když spisovatelů si pořád vážím – nejvíc těch mrtvých, přirozeně.
Musím se zeptat: proč jste se rozhodl místo svého jména používat pseudonym a proč jste zvolil zrovna tento?
Elsa: Jak pseudonym vznikl, už si přesně nepamatuju. Takové věci většinou začínají jako hra – podepíšete se přezdívkou a ona se vám pak zalíbí. Zní přece hezky, ne? Ta řada hlásek je libozvučná a taky je příjemné se trochu vzdálit sám sobě. Každopádně jsem v dětství četl Příběh lvice Elsy a epidemie AIDS představovala vydatný zdroj nejrůznějších mýtů a fobií: pozor na jehly před hlavním nádražím! Další věc je literární kontext. Na přelomu tisíciletí se spousta českých básníků snažila navazovat na tradici a někteří si dokonce přibírali druhé křestní jméno – jako obrozenci v devatenáctém století. To mě opravdu zaráželo! Vůbec jsem nechápal, proč by se po všech avantgardních a subkulturních stylizacích uplynulého století měli mladí básníci prezentovat jako nějací venkovští učitelé. Takže jsem to vzal za opačný konec.
Kdo patří mezi vaše oblíbené literární autory a proč?
Elsa: Opíšu sem několik hřbetů ze své knihovny. Guillermo Rosales: Boarding Home, Sam Shepard: Motelové kroniky, Samanta Schweblin: Ptáci v ústech, Raymond Carver: Ultramarín, Serhij Žadan: Dějiny kultury začátku století, Alexander Trocchi: Kainova kniha, George Orwell: Na dně v Paříži a Londýně, Henry Miller: Tiché dny v Clichy... Jsou to vesměs knížky o pohybu na periferii – a tam žiju i já.
Kdysi jste v rozhovoru zmínil, že svým psaním jen vyplňujete zbytkový prostor. Jak plánujete tento prostor vyplnit do budoucna – budou to další básně? Na čem právě pracujete?
Elsa: Nejprve to budou básně – takový potemnělý Seifert, lyrika sociální nostalgie. Více emocí než dosud. Až to bude hotové, nejspíš dojde na pauzu a nepsaní. A pak se uvidí.
Děkuji za rozhovor!
Foto: Zone, CC BY-SA 4.0
