Již brzy ve Stockholmu na Kulturnatt přivítáme pod naší záštitou českou multimediální umělkyni Gabrielu Procházka. Gabriela se ve své tvorbě soustředí na světlo a zvuk. Snaží se jím upozornit na aktuální situaci ve světě a svými dobře cílenými uměleckými díly trefně komentuje například klimatické změny. Vystavuje v Česku i ve světě - jedna z posledních výstav byla například There Is a Light That Never Goes Out ve Studiu Bubec v Praze, kde pracovala se světlem, zvukem a kovem.
Ahoj Gabrielo. Máme radost, že Tě můžeme již brzy přivítat ve Stockholmu. V rámci stockholmské Kulturnatt v sobotu 23. 4. 2022 uvidíme Tvoji světelnou show. Co od ní můžeme očekávat?
Gabriela: Nenazvala bych to show, protože to nebude audiovizuálně spektakulární v pravém slova smyslu mappingu nebo lightshow. Pracuji na animacích a krátkých heslech, které reagují na aktuální situaci v Evropě. Chci využít možnosti pracovat s textem ve veřejném prostoru jako otevření dialogu s návštěvníky festivalu a náhodnými chodci. Jedná se o koncept "Light Messages'', ve kterém promítám krátké texty reflektující současný svět, který vychází z osobních zápisků, útržků rozhovorů, z filosofických esejí, zpráv nebo třeba i z memes. Z toho skládám osobní–globální komentář. Výsledkem je určitá hra s divákem, lavírování na pomezí banality a výzvy k interpretaci. Některá hesla recykluji, protože sice znějí stále stejně, ale jejich význam se v čase a kontextu proměňuje. Inspirací na práci s post-internetovými hláškami a hashtagy mi je například kniha od britského kulturního teoretika Nicholase Mirzoeffa – Jak vidět svět – zaujaly mne jeho názory na možnosti politického a ekologického aktivismu, a jejich šíření skrze sociální média. Aktuálně například vidíme v přímém přenosu vznik paralelních světů a paralelních výkladů konkrétních válečných situací a bez kvalitních fact check nástrojů začíná být čím dál složitější se v tomto světě orientovat. Snahou vyrovnat se změnami, které západní svět za poslední dobu zažívá, je jedno z hlavních témat promítání.
Jsi toho názoru, že by umění mělo něco sdělovat, mít koncept nebo může mluvit pouze samo za sebe?
Gabriela: Obě varianty jsou možné, nevylučují se. Může se to doplňovat a v různé formě jsou obě dvě možnosti legitimní.
Jak je to konkrétně u tvého díla, které nám představíš ve Stockholmu? Jedná se o dílo s konceptem nebo půjde spíše o nějakou vizuální podívanou?
Gabriela: Na Kulturnatt jsem zvolila formu text based art, v sérií outdoorových promítání "Light Messages'' mě zajímá představa, jak používat slova jako umění. Na edici do Stockholmu studuji především dezinformace, manipulace mas skrze média, iluze a mýty, na kterých je založena společnost a proměny komunikačních znaků a symbolů. Nedávno jsem například četla skvělý článek od sociálního psychologa Roye Baumeistera, že tváří v tvář hrozivým událostem vzniká tzv. meaning vacuum: ztráta schopnosti smysluplně porozumět sobě a světu, připadá mi to dost výstižné a pravděpodobně se to do projekce také propíše.
Proč sis si vybrala zrovna práci s multimédii - zvukem a světlem? Věděla jsi, že tohle chceš dělat už při přihlášení do ateliéru digitálních médií na UJEPu nebo Tě právě ateliér formoval?
Gabriela: Prošla jsem si tradiční uměleckou výchovou; malbou portrétů, aktů a zátiší, studiem dějin umění, je to pro mně základ umělecké reflexe, i kdyby to v mojí současné tvorbě nebylo tak patrné. Možnost pracovat se světlem, časem a prostorem vnímám jako přirozený vývoj světa umění. Dlouho jsem jsem se věnovala audiovizuálním performance a programováním světel, v poslední době tuhle rovinu obohacuji i o fyzické instalace, především z kovu (ale třeba i z 3D tisku). Po skončení eventů mi možná chyběl nějaký fyzický artefakt, jelikož světelné umění pak zůstává otisklé jenom na fotkách. Nejbližší jsou mi samozřejmě abstraktní směry malířů typu Color field - podvědomě mě asi zajímá převést jejich tvorbu do prostoru a času - světlo znázorňuje barvu, zvuk doplňuje emoci a člověk to dílo vnímá senzorickými vjemy a je jím obklopen. Je to jako kdyby do toho plátna mohl vstoupit a zažít si to všemi smysly. Na to jsem třeba postavila moji diplomovou práci na téma – Světelná a zvuková socha "Color Field Syndroms" – divák vstoupil do blackboxu, kde ve velmi krátkých intervalech blikaly barevné zářivky, které zanechávaly na sítnici barevné linie doplněné o intenzivní zvukovou sochu založenou na principech psychoacustics, která vznikla ve spolupráci v Berlíně usazeným americkým umělcem Peter Kirnem. Bavila mě představa, že dílo se odehrává jako synestetický zážitek uvnitř smyslů diváka. Na sítnici jako "after image" a zvukové iluze působí jako rezonance v uchu.
Takže je to vlastně převtělení toho starého, tradičního umění do té moderní doby?
Gabriela: Někdy nad tím přemýšlím zcela vědomě, například u mých kovových objektů kreslím zelektrizovanou plasmou na 330V, a místo plátna používám kovový plech, zabarvené světlo místo klasických barev. Některé kovové objekty mají i rám, abych si sama pro sebe ještě víc demonstrovala, že vycházejí z mojí představy o "tradičních obrazech".
Je vidět, že se svým uměním ráda cestuješ - během studia jsi vyjela na stáž do Paříže a Jeruzaléma. Odnesla sis z těchto stáží nějaký poznatek, který změnil tvůj pohled na umění?
Gabriela: Je to trénink mysli a flexibility. Ať už chceme nebo nechceme, tak jsme ovlivněni naším prostředím a jsme zvyklí na stereotypní reakce okolí . V tu chvíli, kdy se člověk tak trochu ztratí a je vržen do nového prostředí, může se naopak znovu nalézt – což mi mimochodem kdysi řekl na Bezalel Academy můj učitel malby Pesach Slabosky – je to možná trošku klišé, ale pro mne to ve 20-ti byla v Izraeli mantra a navíc on měl nezapomenutelný charisma.
Když vystavuješ v zahraničí, tak uslyšíš nový feedback a získáváš větší svobodu, protože tamější společnost od tebe nic nečeká a vnímá tě jenom tady a teď.
Takže bys ostatním studentům uměleckých škol doporučila, aby toho Erasmu využili, někam vyjeli a získali tu novou perspektivu?
Gabriela: Určitě, jeďte se ztratit, abyste se mohli nalézt.
Když už jsme u toho cestování, do Stockholmu nejedeš pouze kvůli nám a naší spolupráci s Kulturnattem, ale i kvůli rezidenci v rámci projektu Visualia, kdy budeš spolupracovat s dalšími umělci. Prozradíš nám něco o tomto projektu?
Gabriela: Budu na rezidenci na pobřeží v malém městě vedle Göteborgu, takže bych chtěla co nejvíc využít okolní švédskou přírodu. Připravuji site–specific světelné intervence s tematikou probíhajících klimatických změn podél moře a pláže. Na rezidenci budu s Jonasem Johanssonem a Annie Tadne, kteří jsou velmi zajímavý novomediální umělci, takže se těším i na spontánní spolupráci s nimi.
Švédská příroda určitě skýtá spoustu inspirace takže věříme, že z toho vzejde něco super.
Gabriela: Globální oteplování se postupně propisuje do krajiny a lidský život a vnímání je omezeno na velmi krátkou dobu v porovnání s geologickými procesy planety. Navíc změny nejsou lineární, je to dlouhý časový úsek. Viděla jsem fotky od National Geographic, kde porovnávaly, jak vypadala příroda na Aljašce před sto lety a fotky současnosti. Ta proměna krajiny je obrovská. Kdyby někdo tu fotku kdysi neudělal, tak bychom vůbec nevěděli, že to probíhá, že tam kde byl gigantický ledovec, a teď je tam třeba jezero a les. Takových příkladů se simultánně děje mnohem víc a intervence světla je pro mne neinvazivní způsob, jak komentovat a zaznamenat skryté příběhy přírody přímo na místě.
Koukala jsem, že se klimatu celkově věnuješ i v Česku, například projekce na uhelnou elektrárnu Počerady. V něčem podobném chceš tedy pokračovat, akorát k tomu využít to švédské prostředí?
Gabriela: Ano, v Počeradech jsem pracovala s provokací, vybrala jsem různá aktivistická hesla, chtěla jsem udělat trochu boom, upozornit na to, trochu ty lidi probrat. To, s čím chci pracovat ve Švédsku jsou spíše abstraktnější a jemnější nuance.
Jednou z posledních výstav, kterou jsi měla v Praze byla výstava There Is a Light That Never Goes Out ve Studiu Bubec, kde jsi pracovala se světlem, kovem a ve spolupráci s hudebníkem Oliverem Torrem i na zvuku. Přijde Ti, že Česká republika poskytuje vhodné prostředí pro tvoje umění?
Gabriela: Ano i ne :)
Takže Českou republiku bereš jako takovou svojí základnu, kde plánuješ do budoucna působit a do ostatních zemí vyjíždět, čerpat, ale zároveň předávat inspiraci?
Gabriela: Ano, Česká republika je můj safe space.
To je za mě vše, moc děkuji za rozhovor a budu se těšit na Kulturnattu!
Gabriela: Já také, moc díky!
Gabriela ve Švédsku připraví výstavu v rámci festivalu Intonal v Malmö (20. - 24. 4. 2022) a laserové projekce během Kulturnatt ve Stockholmu (23. 4. 2022). Partnerem projekce na Kulturnatt je Velvyslanectví České republiky ve Stockholmu.
