Alena Doláková je česká herečka, autorka a tanečnice. Proslavila se především ve filmech Tři bratři a Betlémské světlo Jana Svěráka. Za roli tanečnice Marie ve filmu Zrcadla ve tmě byla nominovaná na Ceny české filmové kritiky a my jsme rádi, že tento film uvedeme už 10. listopadu ve Stockholmu.
Dobrý den, už brzy ve spolupráci s Velvyslanectvím České republiky ve Stockholmu uvedeme film Zrcadla ve tmě, ve kterém hrajete hlavní postavu, tanečnici Marii. Mohla byste ji divákům blíže přiblížit?
Alena: Marie je ambiciózní třicátnice, která je hnána určitou sebedestrukcí, která pramení z jejích nevyřešených vztahů s rodiči. Je ve vztahu s někým, kdo ji poskytuje pocit bezpečí, a tak ve vztahu zůstává, i když se trápí a spoustu věcí partnerovi neříká. Ale vám možná bude Marie připadat úplně jinak. V tom je krása filmu. Každý v něm vidí sám sebe, nejen to, co je ve scénáři a jak to herec interpretuje.
Film režíroval Šimon Holý, prozradíte jak spolupráce s ním vznikla? Na roli si Vás prý sám vyhlídl, byla jste jeho první volba.
Alena: Mé setkání se Šimonem považuji za osudové. Psal se rok 2012, já jela z divadelního zájezdu a Šimon oslavoval s kamarádkou, že ho vzali na FAMU. Oslovil mě v metru a dali jsme se do řeči. Já mu tenkrát řekla, že jsem herečka a že bych u něj někdy mohla hrát. Vyměnili jsme si kontakt na Facebooku. V roce 2020 mi Šimon právě na tom Facebooku napsal – zrovna jsem byla na Sunset Boulvardu a chystala se na viewing party Oscarů – a Šimon mi napsal, že chce natočit černobílý muzikál o průměrnosti. Napsala jsem mu něco jako: "Průměrnost? Dnes jsou Oscaři!" Ale pak jsme se sešli v Praze a já se do filmu zamilovala. Takže jsme se potkali v 2012 a 2021 nám vyšel první z doufám mnoha filmů. Já mezitím odjela hledat zajímavou ženskou postavu až na jiný kontinent a nakonec mě osudná role čekala doma.
V rozhovoru jste zmínila, že to pro Vás bylo nejpříjemnější natáčení Vašeho života, v čem přesně?
Alena: Protože jsem měla hlavní roli, protože jsem hrála tanečnici, což je disciplína, při které jsem začala vnímat umění už jako čtyřletá, protože Šimon je klidná a intuitivní osobnost, protože Jana Hojdová a já máme úžasné napojení, protože zvukařka je největší profík a střihačka a asistentka režie Sabina je absolutní poklad a Eliška Soukupová, co hrála mou nejlepší kamarádku a dělala filmu choreografii, mi byla okamžitě blízká. Pak jsme spolu půl roku točily podcast.
Četla jsem, že režisér Vás nechal samotnou v bytě, nainstaloval Vám tam mikrofony, kameru a odešel. Prý jste měla žít život své postavy, co jste dělala a jak to celé probíhalo?
Alena: Dělala jsem to, co celou karanténu – existovala jsem v 1kk. Chtěla jsem ukázat, co se děje za zavřenými dveřmi, když je emotivní umělkyně sama. Moje tělo intuitivně chodilo a vytvořilo to i příběh, který ale nevím, kdo rozklíčoval. Šimon říká, že jsem prý zapomněla na kameru. Určitě jsem se víc než na kameru soustředila na to, jaké je to být doma sama a mít spoustu témat, která s nikým nesdílíte.
Alena Doláková jako Marie ve filmu Zrcadla ve tmě. Zdroj: Aerofilms
Františka, tedy Vašeho filmového partnera, ve filmu hraje Bořek Joura. Jak se Vám s ním spolupracovalo?
Alena: Bořek je báječnej a navíc improvizátor, takže to bylo moc příjemný. Navíc jsme se znali z představení, co jsme zkoušeli taky v roce 2012. Vidíte. Ten rok byl zásadní pro Zrcadla.
Hrajete tanečnici a všechny scény ve filmu jste odtancovala sama, bez doublérky. Jak náročná byla na taneční scény příprava, přestože jste se tanci věnovala už dříve?
Alena: Dost jsem se bála, že to nedám! Ale tanec je droga, takže jsem pak ještě do konce roku 2020 nevypadla z přísného režimu a asi ani z postavy Marie. Týden po tom, co mi Šimon nabídl roli, jsem usoudila, že udělal chybu a měl by zavolat Elišce Křenkové, která tanec skutečně vystudovala na konzervatoři, já ne. Ale to už je celá Marie – holka, co moc sebevědomí nepobrala. Alena Doláková je na tom o něco líp. Snad.
Pokud byste měla křišťálovou kouli, která Vám může říct pravdu o Vás, Vašem životě, budoucnosti nebo čemkoliv jiném, co byste chtěla vědět?
Alena: Jestli budu mít zdravé děti a hezký rodinný život, to je to, na čem mi záleží nejvíc na světě. A možná jestli ještě někdy budu mít možnost cestovat a pracovat po světě, to je stále můj sen, ikdyž ne tak důležitý jako zdraví a zdravé vztahy – hlavně ten sám k sobě.
Tohle byla jedna ze 36 otázek, které mají ústřední dvojici ve filmu pomoci překonat partnerskou krizi. Vy jste jsi prý otázky sama zkoušela se svým partnerem v reálném životě, mohla byste nám říci, jak to probíhalo?
Alena: Asi se to vyvinulo právě v dost rozsáhlou debatu o životních hodnotách. Ty už máme ale po dvou letech vztahu taky jiné.
A jaká otázka z těchto 36 Vám přijde nejzásadnější? Nebo Vás nejvíce překvapila, tím, že sama byste se na ní nezeptala, ale odhalila Vám o sobě nebo Vašem partnerovi něco zásadního pro Váš vztah?
Alena: Nejdůležitější jsou asi ty čtyři minuty koukání se do očí. Vždyť celý film je založený na tom, že pravda je hlavně nonverbální.
Také jste už zmínila, že byste ráda se Šimonem pracovala znovu. Klube se tam už nějaká spolupráce?
Alena: Ano! Chystáme komediální film. Budeme točit v létě 2023. Moc se těším!
A na čem jiném teď pracujete? Hrajete i v divadle, máte vlastní podcast, napsala jste knihu… na co se v nejbližší době můžeme těšit?
Alena: Hraju v divadle Palace, v lednu mě čeká zkoušení Na Fidlovačce a za poslední dva roky se mi odložilo několik projektů, které snad ještě vzniknou. Musím však říct, že jsem poslední dva roky věnovala psaní nejdřív komediálního podcastu, pak komediálního seriálu a teď i celovečerního filmu. Ženských postav, co by měly tolik prostoru jako Marie je stále málo a považuji za svůj celoživotní cíl tu za sebou nechat příběhy – ať už jako herečka nebo autorka – které posunou ženská paradigmata směrem ke svobodě, upřímnosti a sebevědomí. Aby se čím dál míň žen – včetně mě – netrápily jako Marie.
Děkuji za rozhovor!
Foto: Faye Thomas
